Do první a nejrozšířenější skupiny patří „snadné“ výdělky přes internet. Většinou se jedná o klikání na reklamy na webech nebo o založení vlastního webu s reklamama, na které klikají ostatní. O těchto „brigádách“ přes internet nic konkrétnějšího nevím, protože na ně neodpovídám, tudíž se tady dál nebudu rozepisovat. Jen prostě nevěřím tomu, když někde vidím inzeráty typu „Hledáte přivýdělek?  Snadná práce z domova!  Budete potřebovat pouze PC a internet. Založíte si stránky a peníze se Vám jen pohrnou. 5000-10 000 první měsíc!!!“ To je prostě blbost.

Do skupiny druhé bych zařadila prodej nejrůznějších kosmetických výrobků, šperků, domácích prostředků a koneckonců i úplně běžného zboží, jako jsou potraviny (Amway Business – podrobnější informace o zkušenostech s tímto systémem najdete na vengem.com). Do této druhé skupiny patří i pouliční prodej všelijakých drobností. Peníze z prodeje nejrůznějších klíčenek, magnetek a plyšáků jsou určeny mentálně a fyzicky postiženým osobám. Ovšem prodej těchto maličkostí narozdíl od prodeje šperků a kosmetiky je pro dobrou věc. Má smysl.

Do další – třetí skupiny spadají jednoduše podvody.  Sama jsem se už několikrát nechala napálit. V dalších článcích vás seznámím s inzeráty, na které jsem se já osobně napálila a na které si musíte dát pozor i vy. V jednom z připravovaných článků vás také podrobně seznámím se znaky podvodného inzerátu. Existuje prostě pár věcí, při kterých byste měli jednoduše zbystřit.

Do poslední čtvrté skupiny patří reálné brigády. Ty jsou ovšem velmi vzácné. Ale ani tady jsem neuspěla. Když jsem na nějaké narazila, tak to zase rychle skončilo. Buď už byla pracovní místa obsazená, nebo bych to nestíhala se školou. Nastaly také případy, kdy byla brigáda bohužel mužskou záležitostí. Já jako žena bych asi neuspěla, kdybych odpověděla na inzerát o odklízení  sněhu v zimě před jednou nejmenovanou firmou (ke všemu – ráno před školou).

Tento článek jsem napsala na základě vlastních špatných zkušeností. Byla bych ráda, kdyby tyto podvodné inzeráty úplně zmizely, ovšem všichni víme, že je to nereálné. Tak vám chci alespoň pomoct a poradit. Jestli máte nějaké podobné nebo naopak rozdílné zkušenosti, tak mi určitě napište

zdroj obrázku: http://www.kr-zlinsky.cz/docDetail.aspx?docid=56397&doctype=ART

Kniha vypráví o nenáviděné středoškolačce Cariette, které odmalička ztrpčuje život její vlastní matka. Je to totiž náboženská fanatička a svoji dceru nutí do stejné víry. Když Carrie ve svých sedmnácti letech dostane poprvé v životě menstruaci, matka jí namlouvá, že hřešila, a proto na ní bůh seslal tuto kletbu krve. Spolužačky si z ní neustále dělají srandu, ale jedné z nich – Susan je líto jak se chovala a nutí svého kluka, aby na nadcházející maturitní ples pozval právě Cariette. Ten tak učiní, i když mu dá velkou práci ji přemluvit. Je totiž nedůvěřivá vůči všem svým spolužákům. Ples ale probíhá hladce, všichni jí chválí šaty a chovají se k ní hezky. Dokonce jsou zvoleni za krále a královnu plesu. Jenže nad trůn kdosi přichystal dva kýble s prasečí krví. Byla to Chris, která měla od ředitele školy zakázaný vstup na ples. I když o této pasti nikdo nevěděl, všichni se Carrie začali smát. Celá byla politá prasečí krví. Utekla. Na všechny měla vztek a protože v sobě již dávno objevila schopnost telekineze (schopnost pohybovat věcmi, aniž by se jich dotýkala), silou mysli všechny zavřela v tělocvičně, kde se ples konal, a spustila protipožární ochranu – ze stropu začala téct voda. V kombinaci se zapojenou aparaturou kapely do elektřiny již nebylo záchrany. V tělocvičně zemřelo mnoho lidí, ale Carrie to nestačilo. Začala chodit po městě a ničit ho svým pohledem. Zabila svoji matku a stovky dalších. Nakonec zemřela i ona. Z části města, která nebyla úplně zničená, se lidé odstěhovali. Už nikdy nechtěli mít s tou hrůzou nic společného…

Nejdříve King tento horor vůbec nechtěl dopsat. Pár popsaných stránek vyhodil do koše, kde je našla jeho žena a donutila ho pokračovat. Dopomohla mu tím k veliké slávě, protože právě tento horor Kinga proslavil a dostal ho na vrchol jeho popularity.

Jistý Luis Creed se přestěhuje se svojí rodinou – manželkou Rachel a dětmi Eileen a Gagem do městečka Ludlow ve státě Maine. Ihned se spřátelí se starším párem, který žije naproti. Starý pan Jud Crandall vykládá Luisově rodině o řbitovu zvířátek, kam děti pohřbívají své domácí miláčky. Když ovšem zemře Eileenin kocour Church, vezme Jud Luise v noci daleko za řbitov zvířátek na Mikmácké pohřebiště. Společně tam kocoura pohřbí. Ten se druhý den vrátí zpátky domů, ale je jiný…kus jeho duše už zůstal v záhrobí. Eileen začíná mít divoké prorocké sny. Sice neví, že její kocour zemřel (i když se jí to zdálo), ale cítí, že se změnil. Po čase Luisovi zemře syn Gage (srazí ho nákladní auto). Jud ho varuje, že nesmí ani pomyslet na to, že svého syna pohřbí na Mikmáckém pohřebišti. Luis to i přesto udělá. V noci po synově pohřbu vykope z městského hřbitova jeho malé tělíčko a dojde ho zakopat na ono pohřebiště, které by mělo zůstat všem utajené. Ze záhrobí se však vrátí stvůra v podobě dvouletého Gaga, který zabije skalpelem Juda a svoji matku Rachel. Snaží se zabít i Luise, ale ten mu dá stejně jako Churchovi injekci morfia. Přes tohle všechno si Luis nedá říct a na Mikmácké pohřebiště dojde pohřbít svoji ženu Rachel…

Horor je výborně napsaný. Je v něm zachycený každý detail. V knize jsou dokonale popsány pocity hrdinů. I když se mi hlavou promítalo, že to je nereálné, nemohla jsem si pomoci. Tajil se mi dech a běhal mi mráz po zádech. Přesto jsem se od knihy nedokázala odtrhnout.

Strašně mě irituje, když jdu po ulici a naproti mně jde 12letá holka, na sobě vyzývavou minisukni, výstřih až někam do pasu (přehnané) a korunku tomu dodá cigareta v ruce. Řekněte mi upřímně – je tohle normální? Kam to lidstvo spěje? Sama znám čtyři nebo pět holek, které přišly o panenství ve 13ti nebo 14ti letech a nespočetně mladých lidí, kteří kouří od svých 12 nebo 13 let. Proč s tím začali? Chtěli si tím snad něco dokázat? Místo toho, aby dokázali, že mají taky svůj rozum (a neokoukávají všechno od svých vrstevníků), dokazují akorát to, jak jsou nevyspělí a hloupí. Nejenže cigarety stojí v dnešní době až nekřesťanské peníze (a jejich ceny se mají i nadále zvyšovat), ale navíc škodí zdraví. A o to víc, když s kouřením začínají takhle brzy. Místo toho, aby si užívali poslední zbytky svého dětství, chodí za školu, kradou, kouří, atd…Jsou sice lidé, kterým postupem času dojde, jak byli hloupí a snaží se to napravit (např. přestanou kouřit), ale těch lidí je málo. Většině to třeba dojde, ale cigaret už se prostě nedokáží zbavit.Ale to jsem docela odbočila. Chtěla jsem tím říct, že mladí touží rychle vyrůst, neuvědomují si ovšem, že dětství je nejkratší období celého života. Až vyrostou, tak už budou celý život jen pracovat a stárnout.

Najdou se i tací, pro které je jejich dětství hororem. Mého bratra děti na základce (na prvním stupni) šikanovaly. Utahovaly si z něj kvůli jeho silnější postavě. Když někdo něco provedl, svedly to něj. Stála proti němu celá třída. Jak se měl obhájit? Dokonce si na něj zasedla třídní učitelka. Po pár těžkých letech to skončilo tím, že přestoupil do jiné třídy. Dnes je spokojený.

Nedávno jsem četla příběh jedné ženy, která byla od dvanácti let zneužívána svým vlastním otcem. Do té doby si dětství maximálně užívala. A od té doby? Je jí už něco přes třicet, žije sama, s žádným jiným mužem nikdy nic neměla, a dodnes se každou noc budí hrůzou.

Já si na své dětství nestěžuji, ale kdybych to mohla nějakým způsobem vrátit…kdybych mohla něco změnit, chtěla bych vyrůstat na vesnici a ne ve městě, jako jsem vyrůstala. Naši mě odmalička nechtěli moc pouštět  ven, báli se o mě (znáte to – spousta aut, málo hřišť,…). Navíc jsem kolem jedenáctého roku musela řešit docela složité problémy, které se spíše než mě, týkaly mých rodičů. Myslím si, že právě jejich generace měla krásné dětství. Dětství bez mobilů, bez počítačů, bez PSP…. Byli celý den venku se svými kamarády, mohli za nimi chodit několik kilometrů pěšky a jediná podmínka byla být do setmění doma. Nikdo se po nich nesháněl – a jak taky? Mobily přece neexistovaly. Neměli sice mnoho potravin, které jsou dnes samozřejmostí (maso, sladkosti, atd.), ale i s tím málem, co měli, se dokázali podělit s ostatními. A byli spokojení. Jak je to dnes? Myslím si, že některé dnešní děti jsou až nechutně rozmazlené. A buďme upřímní – v dnešním světě je všechno o penězích, a ty děti si to zatraceně uvědomují.

Dle mého názoru by se každý dospělý někdy rád vrátil do svých dětských let. Všichni si uvědomují, že jejich dětství uteklo jako voda. Když se mně nepodařilo prožít úplně ideální dětství, budu dělat všechno pro to, aby mým dětem ano. I když to asi bude těžké, protože je s největší pravděpodobností strhne vlna technických vymožeností. Chtěla bych, aby jednou mé děti přišly domů s roztrhanými kalhotami, odřenými koleny, ale s úsměvem na tváři. Pak si budu jistá, že prožily den, který stál za to.

Tak před půl rokem jsem já osobně neměla o Facebooku ani tzv. páru. Dostal mě k němu kamarád, který si chtěl do přátel přidat co nejvíc známých. Zpočátku mi dělala velký problém orientace…Vždycky mě něco zaujalo, ale podruhé už jsem to nemohla najít. Neuměla jsem používat skoro žádné aplikace, byla jsem ráda, že jsem si dokázala někoho přidat do přátel. Když jsem se konečně začala orientovat, začalo mě to strašně bavit. Přišla jsem Facebooku „na chuť“. Snažila jsem se tam trávit co nejvíc času. Přihlašovala jsem se tam hned, jak jsem zapnula počítač. Dělala jsem si různé testy, začala hrát nějaké hry. Dokonce jsem na Facebooku založila stránku naší kapely, kam se lidé přidávali jako fanoušci. Byla jsem úplně nadšená.

Jenže prvotní nadšení mě po pár (3-4) měsících opustilo. Myslím si, že Facebook překypuje spousty zbytečných aplikací. Lidé, kteří si s velkým nadšením dělají testy, vám potom úplně „zatapetují“ celou obrazovku jejich nesmyslnými výsledky. Posílají vám srdíčka, požadavky na olíznutí lízátka, virtuální přípitek, atd…je toho prostě spousta.

Z několika hodin denně jsem svoji aktivitu na facebooku stáhla maximálně na hodinku a půl za týden. Za tu dobu mrknu na nějaké nové fotky přátel, eventuelně tam sama nějaké přidám. Na nějaké aplikace, testy, zkoumání nových událostí a toho – co, kdo, kde, kdy, s kým a proč.. už není čas (a ani nálada)…

www.facebook.com

Omluvám se za takto krátký článek plný kritiky, ale víc už asi nelze dodat…jen možná podotknu, že jedna z povedených písniček je například píseň „Kapky proti slzám“, a to hlavně po instrumentální stránce…to samé „Hledá se žena“…ale ten text…

Jiří Schelinger – zpěvák, hudebník, skladatel – dodnes se v rádiích hrají jeho velké songy – Jahody mražený, Jsem prý blázen jen, Alchymista, Což takhle dát si špenát, Šípková Růženka, Zemětřesení,  René,já a Rudolf, a v neposlední řadě i Holubí dům. Zahrál si i ve filmech Trhák a Romance za korunu.

Od malička mě něčím strašně fascinoval jeho hlas. Jako malá jsem si myslela, že ty písničky zpívá nějaký starý pán – nechtělo se mi uvěřit, že ten hlas patří mladému ( – velmi nadanému) zpěvákovi. Líbily se mi texty jeho písniček a samozřejmě i písničky samotné.

Jiří Schelinger – narozen 6.3.1951 – už na základní škole založil s kamarády kapelu, kde hrál na kytaru. Později hrál v několika kapelách. Zahrál si s F.R. Čechem, se svým bratrem Milanem Schelingerem, Karlem Šípem, Jaroslavem Uhlířem, Stanislavem Kubešem, a dalšími…Ve všech kapelách zpíval (někde hrál i na kytaru). Nadějný mladý zpěvák se velmi rychle dostal do světa českého showbyznysu. Přesto jednoho dne (13.4.1981) večer – z neobjasněných důvodů – skáče na Slovensku z mostu do Dunaje. Různé spekulace už tvrdí, že byl opilý, jiné prameny píší o tom, že to byla sázka, někteří dokonce tvrdí, že neměl v pořádku osobní život (se svojí první ženou, se kterou má dceru, se rozvedl), a proto se zabil. Já osobně si myslím, že to rozhodně nebyla sebevražda. Nevím, ale nechce se mi věřit, že by si takhle nadějný mladý zpěvák mohl vzít život. Nedávno jsem narazila na článek s názvem „Ako zomrel Jiří Schelinger“ (Jak zemřel Jiří Schelinger). Autorem byla jedna žena, která se kdysi s Jiřím v Bratislavě setkala – byli kamarádi. Slyšela prý, jak na Jiřího kdosi řve, že když mohl v Praze skočit do Vltavy, proč by v Bratislavě nemohl skočit do Dunaje. Nakonec se navzájem vyhecovali (Jiří prý nebyl úplně při vědomí) a skočili tam oba. Ať už to bylo jak chtělo, kapela Zemětřesení (v níž J. Schelinger hrál) se ze smrti frontmana už nikdy nevzpamatovala – rozpadla se.

Myslím si, že na Schelingerovy hity se v jen tak nezapomene. Zemřel skoro před třiceti lety, a stále se tu hrají jeho písně, které -věřím tomu- nás budou provázet neustále ještě minimálně několik let, desetiletí (?), generací (?)…

Obrázky – zdroj: google.cz

Článek: „Ako zomrel Jiří Schelinger“

]]> http://cuatro.vengem.com/hudba/jiri-schelinger/feed/ 0 http://cuatro.vengem.com/hudba/keyboard-yamaha-psr-550/ http://cuatro.vengem.com/hudba/keyboard-yamaha-psr-550/#comments Fri, 15 May 2009 14:55:56 +0000 admin http://cuatro.vengem.com/?p=5

Dnes už asi ne zrovna nejlepší klávesy, přesto se s nimi dá zahrát spousta věcí, a nechybí jim řada funkcí. Já osobně tyto klávesy vlastním asi pět let, ale celkově jako na klávesy hraju už desátým rokem. Z toho už rok v kapele. Spousta klávesáků vlastní nejméně dvoje klávesy. Myslím, že mně stačí jedny, nedokážu si totiž představit co bych s těma druhýma dělala. Pokud totiž ty jedny klávesy výborně ovládáte (jakože si myslím, že Yamaha PSR-550 jsou na ovládání celkem jednoduché), zmůžete s nimi spoustu věcí. Nedávno jsem se setkala s klávesami Yamaha PSR-1100. Chvíli jsem si s nimi tak hrála, než jsem pochopila kde co najdu. V podstatě jsou všechny klávesy typu Yamaha založeny na stejném principu.
S těmito klávesami jsem vcelku spokojená, ale novým bych se rozhodně nebránila:). Mám pocit, že tyto klávesy se už ani nevyrábějí a seženete je jedině v nějakém bazaru, nebo na inzerát. Dneska za ně můžete dát takových 5 nebo 6 tisíc. Ale viděla jsem i inzerát, kde je dotyčný prodával za 9 tisíc.
Klávesy Yamaha doporučují zejména základní umělecké školy, protože se lehce ovládají. Začátečníci se na nich lehce naučí. Můj otec je třeba proti klávesám typu Yamaha. Říká, že mají strašně umělé zvuky. Spíše preferuje klávesy typu Casio, Korg. Co se týče kláves typu Casio – nesdílím jeho názor. Ale Korg….hm…:) to jsou ale klávesy v ceně několik desítek tisíc až 200 tisíc.

Co všechno umí klávesy PSR-550?

• Klaviatura nástroje má 61 kláves s úhozovou citlivostí

• K dispozici je 713 rejstříků hudebních nástrojů (219 panelových,14 bicích a 480XG)

• Automatický doprovod nabízí 112 stylů (můžete si je upravovat, nebo vytvářet své vlastní)

• Lze nahrávat celé skladby na diskety

• V klávesách je zabudováno 128 pamětí (banky), kdo kterých můžete ukládat panelová nastavení a pak je vyvolat jediným tlačítkem

• Disketová mechanika

• MIDI

• 220 skladeb Music Database

• lze připojit pedál (pro funkci sustain, spuštění a zastavení doprovodu, přepínání mezi bankami,…)

• samozřejmě vstup na sluchátka

• 6x baterie – přes které lze hrát, ale rychle se vybíjejí. Je tudíž lepší hrát přes adaptér

• Lze rozdělit klávesnici na dvě části – jednou rukou můžete hrát jiný nástroj než druhou (např. pravou housle, levou tahací harmoniku)

• Transpose – můžete posunout tónovou výšku nástroje nahoru a dolů až o jednu oktávu po půltónech

• Tempo lze měnit v rozmezí 32-280 dob za minutu

• Různé digitální efekty

• Metronom

…a spoustu dalších funkcí….

A nevýhody?

• Váha něco přes 10 kg (což se pěkně pronese, pokud je pořád někam přemisťujete)

• Postarší typ

• Pokud se vám vybijí baterie, smažou se vám registrační paměti (respektive to co v nich máte nahráno)

• Mohl by být integrován stereo výstup